Jak na řádného Silvestra? Letadlem!

Nelze ani vypovědět, jak hlubokých šest dní jsme prožili na přelomu roku v lotyšském hlavním městě Rize! Účastnili jsme se evropského setkání, které každoročně pořádají bratři z komunity v Taizé. Pěknou dobu jsme sbírali odvahu a poté, co i náš kamarád se tohoto nápadu chytl, začal se rodit plán, který skončil 27. prosince na letišti v Praze odletem do Rigy. Zážitků je mnoho a nevíme, čím začít…

Na první pohled asi nejvíc upoutá obrovská rozmanitost a zároveň jednota. Setkání se účastnilo na 15 000 lidí z celé Evropy – různé národy a různé církve – a všichni nalezli místo pro společnou modlitbu i oslavu. A je to právě komunita z Taizé, která takové místo nabídla.

Neuvěřitelná otevřenost se ukázala například v přijetí nás poutníků hostitelskými farnostmi a rodinami. Krásné chvíle jsme zažili také během dopoledních skupinek, kde jsme mohli společně mluvit o všem, co prožíváme (ve víře i na setkání) a navzájem jsme si rozuměli. Měli jsme štěstí na skvělou skupinku mladých lidí z Litvy, Polska, Ukrajiny a Rakouska (a České republiky – nás 🙂 ). Slovo otevřenost zde opravdu nebyl jen pojem, ale realita. Nehledali jsme rozdíly, ale to, co nás (různé církve i lidi) sjednocuje.

Nedílnou součástí setkání byly samozřejmě společné modlitby v poledne a večer. Kdo zná duch Taizé, ví, jaká je to síla! Dokonce jsme měli možnost prokázat malou službu ostatním a zpívali jsme ve sboru, který doprovázel tyto modlitby. K hlubokým okamžikům patřily také promluvy bratrů z Taizé, zejména bratra Aloise. Krom jiného zaznívalo zvlášť silně téma solidarity – byli jsme několikrát vyzváni k „stavění mostů“ a k modlitbě za ty, s nimiž si navzájem nerozumíme.

A město Riga? Na čistokrevnou turistiku nebylo věru kdy, ale i tak na nás Riga dechla svoji specifickou atmosféru. Viděli jsme lotyšské národní divadlo, pravoslavnou katedrálu i luteránskou baziliku. A právě ta luteránská bazilika se stala naším útočištěm i na přelomu dvou letopočtů. Nejprve jsme se společně s dalšími dvěma sty účastníky modlili za mír ve světě, poté jsme si navzájem popřáli šťastný nový rok a poté následovala dlouho očekávaná část programu – festival národů, tj. společná oslava nového roku. Každý národ předvedl to nejlepší a ani my jsme nezapřeli zpěvného ducha Čechů – zazpívali jsme: Měla babka čtyři jabka a zatančili mazurku. Ano, i tak prosté představení stačilo k velkému úspěchu aneb v jednoduchosti je krása… a v rozmanitosti jednota, jakož nás učí bratři z Taizé. A vlastně nejen oni, už i Bible nám říká, že máme být „jedné mysli a jednoho srdce“.

Anča a Maruška Císlerovy

Příspěvek byl publikován v rubrice Bulletin. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář